možnost spolupráce v praxi
Co jsme se dozvěděli na prvním setkání s archeology.
K detektorářům se průběhem doby vytvořila ze strany archeologů averze, která je daná několika aspekty. Za spoustu z nich si můžeme sami, resp. můžou za ně lidé používající detektor. Detektorář se stal bohužel synonymem rozryté půdy, tedy poničené lokality, a v neposlední řadě též synonymem vykradače památek. Naštěstí ze strany některých archeologů je patrná snaha neházet nás do jednoho pytle a nastiňuje se zde i možnost aktivní spolupráce. Tato může působit na bázi dnes již používaného statutu dobrovolného externího spolupracovníka muzea. K tomuto je potřeba snaha, ochota, též jisté prověření resp. prokázání čistých úmyslu praxí. On totiž takový archeolog, který se zasadí o to, aby byl někdo takto brán, sám za něj vlastně nasazuje kůži, neboť pochybení takového spolupracovníka může v krajním případě vést až k odebrání práva provádět archeologický průzkum samotnému archeologovi.
Využití detektoru v samotné archeologii je samozřejmě velmi prospěšné, neboť jeho schopnost detekovat kovy je jinými metodami těžko zastupitelná. Bohužel i v tomto oboru se dá narazit na generační problém, a tak se dá říci, že někteří archeologové tkzv. staré školy (byť jsou velkými odborníky), nejsou někdy ani ochotni připustit možnost použití detektoru. Brání se prostě novotám. Někteří z nich neradi vidí ve své práci i počítač. Raději píší na starých mechanických psacích strojích. Tyto těžko někdo přesvědčí o možnosti spolupráce. S tím se musíme smířit a bude stačit, když jim nebudeme křížit cestu a nezavdávat důvod k pobouření.
Aktivní forma spolupráce je možná různými způsoby. Svým vlastním bádáním v oblasti vojenské historie, především WWII – míst střetů, okolností apod. Mapováním těchto událostí a jejich evidováním. V této oblasti má naše muzejnictví jisté mezery, neboť tato historie je z archeologického hlediska poměrně mladá a moc odborníků se jí nevěnuje. Zpracované materiály a poznatky pokud poskytneme po dohodě muzeu, je zde možnost publikace v odborném tisku apod.
Další možností je jak jsem již předeslal možnost na požádání vypomoct při hledání kovových předmětů v konkrétních lokalitách. Tento způsob nemůže však být z vlastní iniciativy, a je možný až po určitém získání důvěry a osvojení si některých zásad a pravidel.
No a v neposlední řadě je to onen pasivní způsob, kdy nalezenou věc odevzdám. Zde je potřeba vědět, že pokud možno hlásím nález Okresnímu muzeu příslušnému k dané lokalitě. Na těchto muzeích je totiž zřízeno archeologické pracoviště. Jako nálezce mám právo dostat potvrzení o předání či darování věci. Této bude přiděleno evidenční číslo a já pak mohu sledovat na požádání další vývoj. Velmi důležité je nález, pokud jej již vyndám nepoškodit, nečistit, místo zadokumentovat a to nejlépe nafocením a přesným určením na mapě. Vhodné je popsat okolnosti nálezu – typ půdy, hloubku (nejlépe fotit nevyndané s přiloženým měřítkem) apod.
Nálezové okolnosti jsou velmi důležité. Samotný nález i naoko bezcenný může mít velkou výpovědní hodnotu, třeba jen pro nálezové okolnosti. Předmět samotný bez těchto okolností výpovědní hodnotu ztrácí a jeho odevzdání bez těchto údajů může být archeologům jenom pro zlost.
Snad se nám podaří v brzké době vydat jakous takous kuchařku, která by měla sloužit k vyvarování se chyb