Hledače s detektory kovu mírná zima těší
Správný detektorář více než běžný turista vnímá charakter krajiny, odhaduje stáří lesů, sleduje staré úvozové cesty, ptá se starousedlíků...větší obrázekAutor: Jan Rýdl
00:00 | Dnes
Jan Rýdl
Ztrápené hlasy lyžařů, snowboardistů, skialpinistů, majitelů horských chat a vleků nesměle narušuje spokojené pobroukávání lidí. Táhne je to také ven do přírody. Přitom jim ale mírná zima velmi vyhovuje, jedná se o tzv. detektoráře.
Svým způsobem jde o druh turistiky, která ovšem spíše než značené stezky sleduje historii navštíveného kraje.
Zajímavé jsou i knoflíky
"Ti nejskalnější z nás samozřejmě vyrážejí, i když je všude sníh. Takhle je ale práce s detektorem podstatně lepší," říká předseda Klubu hledačů historie (www.khh.estranky.cz) Emil Malý.
větší obrázekAutor: Jan Rýdl
Sám sice dost nerad slyší přirovnávání detektorářů k turistům, raději akcentuje vztah k historii a přírodě.
Podle neoficiálních odhadů je v Česku aktivních majitelů detektorů řádově několik tisíc. Většina z nich se soustředí na pátrání po pozůstatcích druhé světové války.
Militárie všeho druhu - odznaky, části zbraní, knoflíky jsou pro ně zajímavými úlovky. Aby k nějakému nálezu vůbec mohlo dojít, je třeba hledat na těch správných místech.
"Každému hledání předchází samozřejmě práce s historickými prameny. Zajímají nás pozice armád, umístění dočasných ležení nebo zajateckých táborů, demarkační linie, trasy důležitých přesunů, místa větších válečných střetů a podobně," vysvětluje Emil Malý.
Kde, co?
Pole, okraj lesa nebo louka za vesnicí, kterou detektoráři jednou prošli, nemusí být na vždy "plonková".
Detekční přístroj, talířová indukční cívka na tyči s připojenou jednotkou pro analýzu zachycených signálů, má dost omezený záběr. Takže někteří detektoráři se na svá oblíbená místa vracejí znova a znova.
Vznikají tak i zcela nové místní názvy: knoflíkový les, mýtina s porcelánem... Není žádnou výjimkou, že hledač vydrží na vytipované části krajiny pátrat celé víkendy.
Co s nalezenou municí?
Dříve nebo později se každý detektorář setká s nálezem pozůstatků munice. Podle platných předpisů je v tom případě povinen povolat na místo policejní pyrotechnickou službu.
Staré drobné mince se dodnes nalézají v místech, kde vedly staré cesty k městům nebo mezi vesnicemi.větší obrázekAutor: Jan Rýdl
Právě díky detektorářům se dodnes podařilo najít a také za pomoci pyrotechniků bezpečně zneškodnit hodně nevybuchlé munice, která by i po letech dokázala zabíjet či mrzačit.
"Někteří sběratelé si berou drobnou munici domů, pokud je ovšem na první pohled prázdná, nejčastěji vystřelená, a restaurují její kovové části," vysvětluje detektorář Hans, který si nepřeje zveřejnit celé jméno.
Upozorňuje okamžitě také na velmi častý tragický omyl: Že totiž silně zkorodované náboje už nejsou nebezpečné. "Naopak! Ani odborník si často nemůže být jistý, v jakém stavu jsou explozivní látky poté, co munice ležela desítky let v zemi nebo třeba jen tak pod listím," varuje Hans.
Hloupý zákon
"Podstatně problematičtější než nějaká zrezlá munice je nevyhovující zákon o státní památkové péči. Tvrdím, že přímo demotivuje nálezce, aby svůj objev odevzdal státu," říká viditelně nespokojený Emil Malý.
Přitom zdůrazňuje, že jedním z prvotních důvodů, proč vůbec Klub hledačů historie vznikl, byla snaha sjednotit poctivé detektoráře, kteří mají zájem o spolupráci s historiky, archeology a s nálezy chtějí nakládat po právu.
"Členové klubu dodržují kodex, v němž je mimo jiné stanoveno, že jakmile zjistí, že se nacházejí na archeologicky zájmové lokalitě, okamžitě svůj průzkum ukončí a informují příslušené instituce. Nejčastěji je to místní oblastní muzeum," říká Emil Malý.
Zároveň popisuje, jak mizerně je poctivý nálezce od státu za odevzdaný materiál odměňován. Jeden konkrétní případ je ostatně detailně popsán i na internetových stránkách klubu.
Hrnce plné zlaťáků...
Mezi lidi, kteří vyrážejí do přírody s detektorem kovů, ale nepatří jen specialisté na odznaky nebo bodáky wehrmachtu. Zájem některých detektorářů je upřen například na historické mince, k nalezení jsou kousky i pěkných pár století zpátky.
Nález zakopaného hrnce plného zlaťáků je přitom téměř nemožnou událostí, i když občas se v místech odsunu sudetských Němců objevit malý "depot" podaří.
Občas se pod příkrovem hlíny, trávy a listí objeví část porcelánového servisu, hodinky, snubní prsteny, ale také třeba pár podkůvek z bot, zlomená lžíce, krabička hřebíků nebo půlmetr kravského řetězu.
Jít přírodou s otevřenýma očima
Staré drobné mince se dodnes nalézají v místech, kde vedly staré cesty k městům nebo mezi vesnicemi. Na okrajích polí či cestou k hodně starým důlním šachtám jsou nálezy také dost pravděpodobné.
Správný detektorář proto podstatně více než běžný "značkový" turista vnímá charakter krajiny, odhaduje stáří lesů, sleduje staré úvozové cesty i renovaci a rozrůstání vesnic, ptá se starousedlíků...
